Architektura zámku

Charakter jednotlivých stavebních úloh bude nyní výhodné podávat po jednotlivých držitelích valtického statku – Karlův syn Karel Eusebius ve svém traktátu o architektuře vyjádřil nespokojenost s dosavadní nepohodlností valtické knížecí rezidence a dokonce uvažoval o vybudování nového zámku na vrcholu kopce Reistny, kde se nyní nachází memoriální kolonáda Přesto nakonec pokračoval v dalších úpravách původního zámku a nechal vybudovat na protější straně příkopu před hlavním vstupem do areálu nové jízdárny a rovněž vstupní bránu s dvojicí věží a vyhlídkových teras s balustrádou. Na těchto stavebních pracích se podíleli Andrea Erna a jeho syn Jan Křtitel. Knížecí malíř Giovanni Battista Ghidony po roce 1639 vyzdobil hlavní sál, další velká prezentační místnost byla vystavěna v roce 1653 a o čtyři roky později vyzdobena štukatérem Giovannim Tencallou. Tento další sál sloužil jako kunstkomora – k uchování vzácných předmětů, přírodních rarit a symbolicky i liechteinské knížecí koruny.

Od roku 1684 je držitelem Valtic kníže Johann Adam z Liechtensteinu, nazývaný pro své bohatství ,,rakouský Krésus“. Jméno projektujícího architekta neznáme, snad jím mohl být Giovanni Pietro Tencalla, v interiérových dekoracích se uplatnili štukatéři Baldssare Fontana, Pietro Antonio Gardino a Jacopo Trebelli, malíři Domeniko Egido Rossi a Giovanni Battista Kolombo. Nic z toho se nám však nedochovalo. Velkolepý projekt reprezentačního schodiště proslulého římského architekta Dominika Martinelliho nebyl realizován.

Dalším vládnoucím knížetem byl Anton Florian (1656 – 1721), španělský grand na dvoře krále a pozdějšího císaře Karla VI., od roku 1719 rovněž kníže v samostatných říšských územích Vaduz a Schellenberg. V této době dostaly jízdárny a konírny valtického zámku onen bizarní charakter, inspirovaný právě španělským barokem a v detailu i Borrominiho dílem. Pověřeným architektem byl v této době Anton Ospel, jehož pobyt v Portugalsku a Španělsku je doložen. Španělský charakter však neměla jen architektura a kamenické detaily v interiéru, ale také slavnosti se vymykaly středoevropským zvyklostem – známé jsou například tzv. opery na vozech, pro něž nenacházíme u nás paralelu. Příznačně se dodnes jedna zdejší prostora nazývá ,,španělská stáj“ podle španělské jezdecké školy. Scénografický charakter všech těchto realizací architekta Ospela je zřejmý. V tomto období představuje valtický zámek výsledek šťastné shody mezi knížecím objednavatelem hledajícím vše jedinečné v interiérové výzdobě, architektuře i náboženství a A. Ospelem, který dokázal tyto ambice uskutečnit v architektonických formách.

Až v roce 1724, tj. po smrti Antona Floriana, byla Antonem Ospelem vybudována vstupní brána do areálu z náměstí, neuskutečnila se naopak stavba spojovacího křídla s hlavní fasádou areálu.

Naprosto jinak upravoval toto sídlo syn Antona Floriana Josef Johann Adam z Liechtensteinu (1690 – 1732), jenž nezastával vysoké úřady na vídeňském dvoře a svůj zájem o valtickou rezidenci, přenesl více do privátní sféry, k výzdobě interiérů, kde preferoval zejména bohaté dekorativní formy císařského divadelního inženýra Antonia Beduzziho, původem z bologna. Na vstupní průčelí aplikoval Beluzzi svůj systém výzdoby, doplněný rovněž o sochařskou složku, jejímž námětem je především oslava zisku řádu zlatého rouna za válečné zásluhy, válečné trofeje jsou zde výrazně pojednány. Nejvýznamnější součástí rezidence byl však nový hlavní sál a sousední kaple, rovněž vyzdobené podle návrhů Antonia Beduzziho malířem Domenicem Mainardim a snad i sochařem Franzem Bienerem, jenž je na zámku doložen již za knížete Antona Floriana. Varhany v kapli zhotovil významný vídeňský odborník Lothar Franz Walter v roce 1729. Z nádvorní strany byla předsazena před tyto nové prostory ,,altana“, reprezentační balkon, plnící ceremoniální úlohu. Zatímco dvoupodlažní sál zanikl v roce 1805, kaple zůstala zachována a představuje jeden z nejkrásnějších interiérů středoevropského baroka. Jen málo prostorů ve střední Evropě se může pochlubit takto jednotně koncipovanou výzdobou, danou osobou jednoho generálního navrhovatele architektury, malby, sochařské i uměleckořemeslné výzdoby. Průjezd pod ,,altana“ ovšem dříve nevedl do zámeckého parku, jako je tomu v současnosti, ale do nejstarší části rezidenčního areálu, tvořené stále ještě hradními budovami. Symbolický charakter uchování nejstarších částí rezidence však již nebyl před polovinou 18. století akceptovatelný – jejich zboření bylo provedeno za knížete Josefa Václava z Liechtensteinu mezi léty 1744 – 1745. Na jejich místě vznikl pravidelný park s pavilonky a stromořadím a tuto novou jižní fasádu vyprojektoval Anton Erhort Mertinelli v kultivovaném předklasickém plošném stylu. Z hlavního sálu ve středu průčelí původně vycházelo dvouramenné schodiště do zahrady, od zrušení sálu v roce 1805 však pozbylo smyslu a bylo nahrazeno balkonem. Tyto úpravy již pocházejí od architekta Josefa Hardmutha , jenž původní sál přepatroval a upravil jej na soukromé apartmá.

K doplňujícím prostorám zámku náleželo také divadlo, které vzniklo v roce 1790 podle projektu Karla Rudczinského, další divadelní scéna vznikla o tři roky později v nedaleké Lednici.

Interiéry byly upravovány od 70. let 19. století, mnohdy stále podle bezduzziovských předloh. Naopak drobné pavilonky na jihovýchodní straně byly budovány podle ospelovských návrhů. Po vykoupení domků v někdejší Barvířské uličce na počátku 20. století bylo architektem Karlem Weinbrennerem upraveno přízemí jihovýchodního křídla podle vzoru koníren lednického zámku. Pro nově vzniklý zámecký park byly podle návrhu téhož architekta vyrobeny kamenné lavice a navíc osazeny barokní sochy z Brantic a v předzámčí rovněž dvě barokní sochy Herkulů ze zámku v Žerotíně. Celkový návrh nových parkových ploch pochází od florentského architekta Vicenza Micheliho. Neobarokní úpravy tak uzavírají stavební dějiny vlastního objektu. Problematické historizující úpravy předzámčí byly prováděny v 80. letech 20. století, pozměnily tradiční orientaci areálu a vtiskly mu poněkud nepatřičný stylový charakter.